Majetková přiznání - naděje nebo zklamání?

„Nově zvolený prezident Miloš Zeman se podle svých slov pokusí prosadit majetková přiznání již v současném parlamentu“. Má být český občan nadšen nebo zděšen? Záleží na tom, co si pod pojmem „Majetková přiznání „ představit a jaký má být jejich cíl.

Někteří opoziční poslanci a senátoři v současné době pracují s různými verzemi návrhů Zákona o registrovaném majetku. Deklarovaným cílem návrhů podle důvodové zprávy je získání preventivního nástroje k omezení daňových úniků. Nepříliš ambiciózní cíl návrhu zákona ale není zdaleka jeho jediným handicapem.

Výčet majetku, na který zákon pamatuje je velmi omezený a zahrnuje pouze nemovitosti, byty a nebytové prostory, podíl v obchodní společnosti nebo družstvu a cenné papíry, přitom hranice zakládající povinnost podat oznámení o registrovaném majetku začíná u finančních instrumentů nabytých v jednom kalendářním roce na částce 5 mil. Kč a u jiného registrovaného majetku (např. nemovitosti) dokonce až na 20 mil. Kč. Případným šizuňkům je tedy ponechán široký a bezpečný prostor, kde mohou zaparkovat své majetky v podobě finančních hotovostí, šperků, zlata, diamantů, uměleckých děl, sbírek, majetkových práv atd. Sporná je i poměrně vysoká hranice limitů, kde by zákonná povinnost k registraci majetku vznikla. Zákon, lidově řečeno, ignoruje „malé ryby“ a tváří se, že je sítí na „ryby velké“.  Bohužel tomu tak ale není.

Zásadním problémem je skutečnost, že zákon by bylo možno snadno obejít, například převodem majetku na právnické osoby, na které zákon vůbec nepamatuje, častějším využitím darovacích smluv nebo sjednáním nižší kupní ceny registrovaného majetku, podobný prostor v blízké budoucnosti nabídne i možnost využití svěřeneckých fondů atd.

Obtížně obhájitelný je i fakt, že zákon zakládá určitou povinnost – podávat přiznání k registrovanému majetku – pouze některým fyzickým osobám. Lze to vnímat jako určitou diskriminaci majetných osob, pro které by zavedená povinnost znamenala poměrně složitou administrativní zátěž.  Majetné osoby ale nelze automaticky považovat za podezřelé, zákon se tedy uspokojivě nevyrovnal s adresností uvažovaných opatření.

Nelze nic namítat proti snaze k omezení prostoru pro daňové úniky, veřejností je však očekáváno mnohem víc. V zemi, kde došlo k rozkradení majetku za stovky miliard korun, kde viníky již nikdo nedokáže vyhledat a usvědčit, v zemi kde jsou roční zisky zločinu odhadovány vše výši cca 200 mld. Kč  je potřebné schválit zákon, který bude účinným nástrojem pro mimotrestní odčerpání a konfiskaci majetků získaných z nelegálních zdrojů.

V tomto ohledu mnohem zajímavější řešení problematiky nabízí sousední Slovensko, které přijalo Zákon o prokazování původu majetku (Z. č. 101/2010 Sb.). Účelem tohoto zákona je upravit postup v civilním řízení při odčerpávání majetku získaného z nelegálních příjmů. Není bez zajímavosti, že spolu s tímto zákonem byla přijata změna Ústavy, konkrétně článku, který upravuje vlastnické právo. Bylo zde výslovně doplněno, že majetek nabytý v rozporu s právním řádem ochrany nepožívá.

V důvodové zprávě se Slovenská vláda opřela o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a zdůraznila, že dané řízení je řízením civilním, ve kterém se ve veřejném zájmu ukládá opatření, jež není trestem, a toto řízení není řízením o vině a trestu, a proto se na něj nevztahují stejné požadavky jako na trestní řízení (tj. zásada presumpce neviny a zákaz retroaktivity). Zákon nabyl účinnosti v lednu 2011.

Má-li mít tato společnost naději na vyléčení z neduhů, které ji trápí, přimlouval bych se za účinnou léčbu. Zákon o registrovaném majetku ale zatím spíš připomíná neživotaschopný projekt a za příliš dobrý lék ho považovat nelze.

(článek zveřejněn též v deníku Právo dne 13.3.2013)